• Podstata adhezity
• Rozdíl ve vyjednávací síle stran není nezbytný?
• Adhezita a individuální (ne)projednání podmínek
• Adhezita dílčí a „celková“
• Adhezita a obsahová kontrola smluv
• Funguje stávající úprava, nebo „jen neškodí“?
• Kogentnost, či dispozitivnost úpravy?
• Adhezita a ochrana slabší strany
• Použití formuláře jako předpoklad adhezity? (vztah adhezity stricto sensu a pouhé standardizace obsahu smluv)

• Úvod:
  • pojem mezinárodní obchodní arbitráže (MOA)
  • počty MOA v ČR a arbitrážní instituce, v rámci kterých MOA probíhají
  • vymezení problému: přesná definice právního rámce, který má být aplikován
• Lex loci arbitri:
  • Vymezení pojmu a jeho význam pro MOA obecně
  • Lex loci arbitri v rámci ČR práv.řádu:
  • ZRŘ (ale pouze určité části, a to ty, které neupravuje ZMPS či mezinárodní smlouvy)
  • OSŘ – a jeho problematická přiměřená aplikace na MOA
  • ZMPS (vymezení relevantních ustanovení, zejm. § 117 a § 119 ZMPS)
  • Mezinárodní smlouvy (Newyorská úmluva, Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži, Smlouvy o právní pomoci)
• Aplikační příklady:
  • Aplikování šária jakožto imperativní normy třetího státu dle ust. § 25 ZMPS na základě návrhu strany
  • Možnost volby práva ohledně směnečného prohlášení – aplikace § 119 ZMPS
  • Možnost vázanosti rozhodčí doložkou pro stranu, která ji nepodepsala – aplikace § 117 ods. 2 ZMPS a potenciálně teorie „Group of Companies“ dle Newyorské úmluvy
  • Uznání rozhodčího nálezu z Tuniska dle smlouvy o právní pomoci s Tunisem
• Závěr:
  • definice lex loci arbitri pro MOA v ČR
  • doporučení pro praxi
  • doporučení de lege ferenda

V praxi se setkáváme s otázkou, zda je možné skončit výkon funkce člena voleného orgánu dohodou mezi ním a obchodní korporací, jelikož zákon o obchodních korporacích (stejně jako před tím obchodní zákoník) takovou dohodu výslovně neupravuje (avšak ani nezakazuje). Z principu autonomie vůle v soukromoprávních vztazích by bylo možné dovozovat, že takový způsob zániku funkce vyloučen není. Bude však třeba zřejmě zohlednit legitimní zájem obchodní korporace na tom, aby se členové příslušného voleného orgánu nebo osoby povolané k jeho volbě (jmenování) mohli relevantně a včas dovědět, kdy funkce na základě dohody končí a mohli včas reagovat volbou (jmenováním) nového člena voleného orgánu. V příspěvku analyzujeme, zda možnost skončení )výkonu funkce dohodou může být obsažena v zakladatelském právním jednání či ve smlouvě o výkonu funkce, případně zda a za jakých podmínek lze takovou dohodu uzavřít, pokud ani zakladatelské právní jednání nebo smlouva o výkonu funkce dohodu o skončení výkonu funkce nepředvídají.

Obchodní společnosti s účastí obce nebo kraje patří mezi obchodní společnosti se zvláštním právním režimem. Úprava jejich právních poměrů se neřídí jen občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích, nýbrž i dalšími zákony z oblasti správního práva, jako jsou např. zákon o obcích, zákon o hlavním městě Praze nebo zákon o krajích. Příspěvek se zaměří na rozbor zvláštních pravidel s dopadem na právní poměry těchto obchodních společností ve světle dosavadní doktríny a judikatury a pokusí se propojit oba tyto světy (svět soukromého a veřejného práva) do funkčního celku.

• S čím musí počítat advokát zastupující investora z nečlenského státu EU při akvizici či ve veřejné zakázce na společném unijním trhu?
  • Kdy vzniká povinnost notifikace k Evropské komisi na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2560 ze dne 14. prosince 2022 o zahraničních subvencích narušujících vnitřní trh (tzv. FSR) a národním regulátorům podle zákonů o prověřování zahraničních investic (tzv. FDI) .
  • Popis kritérií pro notifikace podle FSR a FDI, rozsah poskytovaných informací EK a národním regulátorům
  • Uložení závazků a možnost zákazu uskutečnění investice.
  • Prolomení zásady retroaktivity.
• Procesní aspekty řízení podle FSR a FDI
  • Povaha správních rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu podle zákona o prověřování zahraničních investic.
  • Procesní práva účastníků řízení v řízeních před EK a národními regulátory a možnost soudního přezkumu.

Téma zahrnuje jak rozbor všech institutů insolvenčního práva, v nichž hrají (mohou hrát roli) osoby blízké dlužníku; intenzivněji se pak zaměřuje na obecné odpůrčí nároky podle § 589 a násl. o. z. a insolvenční odpůrčí nároky podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, v nichž má postavení osob dlužníku blízkých (v procesní i hmotněprávní rovině) zásadní význam pro posouzení neúčinnosti právních jednání. Součástí výkladu je rovněž otázka právnické osoby coby osoby blízké jiné právnické osobě (dlužníku) ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.

Příspěvek se zabývá problémy vypořádání plnění poskytnutých podle smlouvy, která je neplatná z důvodu nedostatečné svéprávnosti jedné nebo obou smluvních stran. Tuto situace soudy v současnosti řeší pouze za pomoci kategorie dobrých mravů. Autor však dokládá, že existuje i jasnější dogmaticky korektní řešení, ze kterého plynou jasnější předpoklady pro vznik a rozsah povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Současně se příspěvek zabývá rozlišením kondikcí z plnění a kondikcí z jiného důvodu než plnění a praktickým významem tohoto odlišení.

• Obecná východiska, základní poslání obchodních korporací
• Nedosažení zisku obchodní korporace jako projev (důsledek) trestné činnosti
• Obchodní korporace jako pachatel trestné činnosti
• Obchodní korporace jako nástroj trestné činnosti fyzických osob
• Jiné případy trestné činnosti související s činností obchodní korporace
• Aktuální judikatura k trestní odpovědnosti obchodní korporace jako právnické osoby

V rámci vystoupení bych rád poukázal na několik rozhodnutí NS, která jsou pro praxi zásadní. Jde např. o změnu rozhodovací praxe týkající se předkupních práv dle přechodných ustanovení OZ. Dále např. judikaturu k některým aspektům nabytí vlastnického práva od nevlastníka atd.

Předpokládám, že do konání KPD budou zveřejněna další zajímavá rozhodnutí, která bych mohl v příspěvku zohlednit.

• Bindungswirkung ausländischer (zB tschechischer) Strafurteile in österreichischen Verfahren: Seit einer Entscheidung eines verstärkten Senats des Obersten Gerichtshofs (1 Ob 612/95) gilt in Österreich, dass Zivilgerichte bei Vorliegen einer strafgerichtlichen Verurteilung daran gebunden sind, dass der Verurteilte die Tat wirklich begangen hat. Wird zB A verurteilt, weil er B eine Körperverletzung zugefügt hat, dann kann im Schadenersatzprozess, in dem B von A Schmerzengeld verlangt, A nicht einwenden, dass er die Tat gar nicht begangen hat. Das wird aus der Rechtskraft der Strafentscheidung abgeleitet; setzt sich das Zivilgericht über diese Bindung hinweg, ist das Urteil mit einem Nichtigkeitsgrund belastet. Weitgehend ungeklärt ist, ob dasselbe auch für ausländische Strafentscheidungen gilt, wenn also die strafgerichtliche Verurteilung nicht von einem österreichischen, sondern zB einem tschechischen Gericht stammt.

• stroj. překlad Deepl:
• Závaznost cizích (např. českých) trestních rozsudků v rakouském řízení: Od rozhodnutí posíleného senátu rakouského Nejvyššího soudu (1 Ob 612/95) jsou civilní soudy v Rakousku v případě odsouzení v trestním řízení vázány skutečností, že odsouzená osoba skutečně spáchala trestný čin. Pokud je například A odsouzen za způsobení újmy na zdraví B, pak v řízení o náhradě škody, v němž B požaduje po A náhradu za bolest a utrpení, nemůže A namítat, že trestný čin nespáchal. To vyplývá z právní moci trestního rozsudku; pokud občanskoprávní soud tuto povinnost nerespektuje, je rozsudek zatížen důvodem nicotnosti. Je do značné míry nejasné, zda totéž platí i pro zahraniční trestní rozsudky, tj. pokud trestní rozsudek nepochází od rakouského soudu, ale např. od českého soudu.

D. W. Livingston napsal, že „právní stát je zdrojem veškeré bezpečnosti a štěstí, které si civilizace může dovolit.“ Meta právního státu je přitažlivá. Většinově se k ní hlásíme. Některé státy si ji vetkly do ústav, byť se to třeba v Rusku jeví jako obmyslnost. Ale jak je to u nás, kde to jistojistě myslíme s právním státem vážně: nemění se koncept vlády práva spíše na metodu vlády právem, kde se pod záplavou regulací původní myšlenka ztrácí? Víc práva znamená víc veřejné moci. To snadno zláká. Ale štěstí není myslitelné bez možnosti rozhodnout se sám, co je mi k dobru. Klade se otázka, zda je soukromé právo stále ostrovem svobody. Nemění se pod hesly záruk bezpečí v nástroj hýčkání slabochů? Neblíží se stav, kdy místo abychom nejprve hledali pomocnou ruku na konci vlastního ramene, voláme na pomoc stát? Neformuje nás tak veřejná moc? Příspěvek se zaměří, nakolik jsou zákony a právo tím nejlepším nástrojem k proměně myšlení lidí; a zda ideu vlády práva nedevalvují tendence nahradit právem morálku i vzdělávání. Není apel na svobodu lidí jen marným nářkem menšiny idealistů, zatímco lid si žádá sociální dávky a zábavu u TikToku – není snad sebevědomý, svobodný občan, odpovědný sám za sebe, druhem na vymření, mizejícím ozvukem minulosti?

Príspevok sa zaoberá podstatou zavinenia z hľadiska civilnoprávnej deliktnej zodpovednosti, najmä z hľadiska prístupu súdov k nej, ako aj z hľadiska dopadov, aké môžu mať jednotlivé prístupy k zavineniu z pohľadu rozloženia dôkazného bremena v súdnom procese. Príspevok sa sústredí najmä na posúdenie, či je v civilnom práve namieste psychologické vnímanie zavinenia, alebo či zavinenie treba skôr vnímať ako normatívny koncept. V tejto súvislosti bude pozornosť venovaná aj hranici medzi zavinením a porušením tzv. konkrétnych povinností opatrnosti.